Punding 2020

Letošní Punding byl super. Sešlo se nás 19 (s jednou půjčenou kamarádkou).

Sraz byl v Bezděkově u kostela. Makrela a Míla sem dojeli z Plzně na kolech. Kola přivázali ke stromu a vydali se také na pěší výlet.

Děkuji všem, že se nechali zlákat putováním po místech spojených se spisovatelem hororových povídek Christianem Heinrichem Spiessem. Mimo jiné si nechal v Tupadelských skalách postavit hřbitov, aby se mu lépe psalo, miloval hraběnku a trpěl duševní chorobou. https://cs.wikipedia.org/wiki/Christian_Heinrich_Spiess

Náhrobek hraběnky

Spiessův náhrobek

 Po hřbitovu v Bezděkově byly dalším cílem Tupadelské skály, kde jsme se nasvačili. Botkovi se odsud vrátili k autu a odjeli do Smržovic na houby.

Přes vesnici Tupadly jsme došli do Tetětic. Kdybychom se se skupinou A (Lída, Makrela, Míla, Katka a děti) rozhodli, že se odsud vrátíme po silnici přes Koryta do Bezděkova, dobře bychom udělali a hlavně ušetřili nožičky malým Maňasům!

Zámek Tetětice

Takhle jsme se rozhodli doprovodit vrcholové družstvo (Deny, Marek, Bára, Ma) směrem na Smržovice a obešli jsme pak celou 15 kilometrovou stezku přes Struhadlo, Soustov a Vítanou do Bezděkova.

V lese jsme narazili na záhadné talířky. Na každém ležel ježčí bobek. Nechápu doteď.

V Bezděkově nás zachránil od smrti žízní místní pivovar. Jinde celou cestu nebyla hospoda. Nakoupili jsme i pivo na tábořiště, protože ani tam hospoda letos nefungovala. 

Když jsme došli k autům, přivezl Botas Báru a Denyho pro jejich auta. Makrela s Mílou přesedli na kola. A tady se bohužel ztrácí stopa Makrelina mobilu...

Se soumrakem dorazili Martin a Jana. Udělali jsme buřtguláš s houbama. Jenom na koupání to letos nebylo - počasí skvělé, ale ta voda!

Dětné rodiny letos ve Smržovicích nespaly. Noc byla teplá, jenom ráno byla hrozná rosa.

Jordán - Tři grácie, co byly čyři

Čtyři tři grácie na vojenské pozorovatelně

Brdy - dopadová plocha Jordán

Na letišti pod Hejlákem

 

 

Na pěchotním srubu Jordán

Letošní výlet na výročí se uskutečnil 23. 5. 2020. Za cíl byla vybrána dopadová plocha Jordán a byla to dobrá volba. Vycházeli jsme ze Zaječova (alternativní název Brežněves zmátl některé mladší účastníky). Museli jsme se trefit do okna v dešti, který byl na ten den předpovídán.  Nadšeně jsme se vrhli ke kláštery Svaté Dobrotivé, a teprve když jsme ho minuli, tak nám Deny vysvětlil, že musíme ze Zaječova úplně jinou cestou. Stoupání bylo docela náročné. Botas prozíravě kus kopce vyvezl Barborku autem.
Zajímavou zastávkou bylo bývalé vojenské letiště pod Hejlákem - obrovská betonová plocha uprostřed lesů.
Z lesa jsme se vynořili na vřesovišti, kterému dominuje bunkr (resp. pěchotní srub), který si zahrál ve filmu Obecná škola (Skupina A k zemi!).
Na vrcholu Houpáku (794 m. n. m.) je vojenská pozorovatelna, na které jsme se nasvačili. Výhled byl famózní.
Kolem pomníčku zřícení letounu z roku 2003 jsme zahájili sestup. Už jsme nešli celou cestu po asfaltu, ale došli jsme do Dolní Kvaně po zelené značce. Na začátku vesnice začalo strašlivě pršet. O deset minut dřív, než bychom potřebovali. Botasovo auto nás zachránilo. Odvezl řidiče do Zaječova pro ostatní auta. Stejně jsme promokli, než pro nás dojeli. Některé grácie šly dokonce bosky.
Následoval přesun k Denymu do Holoubkova, kde jsme měli slíbenou flinstoneovkou svačinku - flákotu bez zbytečné hlušiny.
Deny a Irena slovo dodrželi. Jenom počasí fakt zařídit nedokázali. Ale kdo by myslel na to, že kolem leje, když sedí pod pergolou a cpe se grilovaným masem!
Účastníci zájezdu: Jana a Kačka; všichni Beranovi; všichni od Botků; Makrela a Váša; Bára, Marek a Zuzka; Marek, Lída a Lucka. Díky účasti elfské kamarádky se počet grácií zvedl na čtyři. Na akci nakonec chyběl Míla. Měl za námi dorazit na kole, ale volal, že spadl a kolo má závadu, takže nedorazí. Vlastně to bylo trošku jinak, ale nechtěl kazit své ženě výlet. Druhý den mu naštěstí v nemocnici vylučili všechny zlomeniny i vnitřní zranění.

Nové tričko

Svačina na Houpáku

Kuřecí špízy

Tatarák jako předkrm

Špízy a žebra

Bazén lákal ke koupání

Tomandl 2020

Letošnímu Tomandlu vstoupilo do cesty pár překážek:
1. ČSAD (nebo který dopravce to tam momentálně obhospodařuje) zrušilo náš oblíbený autobus.
2. Ještě ve čtvrtek večer leželo na Hojsovce asi 7 cm sněhu, který ale do rána roztál.
Jana a Kačka jely tradičně ve čtvrtek topit, samozřejmě jsme je s Luckou podpořily a spaly opět v penzionu König. Čtvrteční večer byl poetický. My jsme si s Janou četly a Kačka s Luckou hrály na kytaru a na flétnu.
Páteční ráno začalo vichřicí, že lítaly popelnice, a lijákem.
V půl desáté dorazilo podle programu auto z Plzně s Bárou, Zuzkou, Makrelou a Hankou. Už večer jsme je varovaly, že si nemají brát žádné lyže.
Zabrložily jsme se v chalupě, průběžně konzumovaly, sledovaly předpověď počasí, intenzitu deště a objem role toaletního papíru s pandama.
Ve 13:00 mělo přestat pršet, takže jsme se rozhodly risknout procházku. Tedy my dospělé ženy. Vrcholové družstvo dalo přednost tomu, že budou mít konečně chalupu samy pro sebe.
Sice trochu mžilo, všude bylo bláto nebo zbytky ledu nebo rozbředlý sníh, ale výlet stál za to.
Po vrstevnici na Jižní Stráň a odtud na Prenet. Tam se vytvořila skupina A (nové Vrcholové družstvo), která se rozhodla jít ještě na Můstek (Bára, Makrela, Hanka) a skupina B (Jana a Lída), která se rozhodla, že má už plíce okysličené dost a vrátila se do Hojsovky přes Jižní Stráň a dál po zelené značce přes údolí.
Skupina A se na hřebeni brodila rozbředlým sněhem, skupina B si užila opravdu prudké klesání a následné stoupání u Zelenského potoka. Skupina A nakonec ušla 16 kilometrů a stihla se vrátit ještě za světla. Mají prostě objektivně delší nohy!
Po regeneraci odvezla Bára Zuzku, Lucku a Kačku do Prahy na hobiťárnu. Já jsem odvezla do Plzně Makrelu a Hanku a Jana si konečně užila chalupu po svém.
Původní plán, že se s Hankou na Hojsovce vyspíme a v sobotu se připojíme k Makrele se sjezdovkami na Javoru, jsme kvůli tání zrušily.
Třeba napřesrok bude o pololetkách sníh, ale když ne, tak si to umíme užít i bez něj!

Pěkné zimní ráno

Vrchcáby

Hobiti

Tradiční natěšená skupina na zastávce

Kaplička na Jižní Stráni

Stoupání na Prenet

Prenet - vrcholové foto

Skupina A odchází

Můstek - vrcholové foto

Kaskády na Zelenském potoce

Zřícenina Rumpelova mlýna

Sójobraní

Při posilvestrovském posezení v Ledcích jsme narazili na akci, která byla v archivu dosud opomenuta.
Jestli si dobře pamatuji z vyprávění pamětníků (napsat Bájných starců si koleduje o přesdržku 😀), tak cestou z vystoupení v Červeném Kostelci v dubnu 1988 v autě řízeném panem Zapletalem se Marek a Martin vsadili, jestli se do tofu dává sádra. O velkou čokoládu Studentská pečeť. Martin tvrdil, že ano. Pokud se tam nedává, měl Marek dostat Studentskou pečeť, pokud se tam dává, tak se Marek zavázal sóju vypěstovat a vyzkoušet to. Uvědomme si, že se píše rok 1988 a vynalézavě se v ČSSR vyrábí všechno. Ve stručnosti - POTRAVINÁŘSKÁ sádra se používá při domácí výrobě to-fu jako srážedlo.
Pro zájemce: recept

První úroda nebyla (setba podle Marka na jaře 1989) příliš výnosná, takže se čekalo ještě rok na další sklizeň (podzim 1990). Akce musela proběhnout brzy po sklizni - tedy na podzim 1990. Proto se to jmenuje sójobraní. (Martin se přiklání už k brzkému jaru 1990 - setby 1988 a 1989). Jediná možnost, jak to podle něj určit správně, je nechat si vyhledat v Státní vědecké knihovně v Plzni ve starých výpůjčních protokolech, kdy si z Hudebního kabinetu půjčil nahrávky japonské hudby.
Tu větší sklizeň už pamatuju - v pinčesárně (tam co máme teď ložnici) se všude sušila sója, kterou jsme pak vyloupávali z lusků.

V Třemošné jsme připravili kaligrafickou výzdobu na baličák a každý měl přinést nějaké jídlo. Smažila jsem "křehké ranní placky", pak byl určitě salát se zelím, a houbami (od pana Fojtíčka?), Makrela měla připravit sladkou pochoutku z vařeného hrachu a sádla, ale onemocněla. Bára má ještě kuchařku, podle které se vařilo. Ta věc z hrachu se jmenuje císařská pochoutka a byla sladká a strašná. Také se podle Báry vařila sója pěti vůní, ale jak přesně se vařila Markova sója si nepamatuju.
Všichni jsme se snažili být "čínsky" oblečení.
Poprvé tam přijela Jana F. s Vítem.
Botas si pamatuje, že mu po konzumaci všeho bylo strašně špatně (mail jste četli, nebudeme to dále rozpitvávat) a cestou domů se vymlátil na kole Eska s přehazovačkou a pak mu bylo ještě víc špatně.
K této příležitosti vznikla píseň "Do šálku čaje ponořil se měsíc", kterou Marek hraje na kytaru a skleničku. (A kvůli té písni vznikl tento zápis.)

Měsíc v šálku čaje
Do šálku čaje ponořil se měsíc
Když klesal ke dnu, obarvil se zlatě
Dal mu chuť medu, vůni létavic
Velebné ticho noci v černém šatě

Poklad se rád ukryje do jezera
Pod hladinu, jež skrývá mnohé taje
Hledám ten poklad z rána do večera
Veliký měsíc na dně šálku čaje

Z kroniky obce Smržovice

Úryvek z pamětní knihy obce Smržovice I. vedené v letech 1924 - 1990:
str. 419 (rok 1989):
Opět i v letošním roce bylo v provozu místní koupaliště i tábořiště. Provozovateli byli opět místní požárníci. Mají s tím starosti a práci, ale je to i dobrý zdroj jejich příjmů. Na tábořišti se za sezónu vystřídalo celkem 275 návštěvníků a z toho 63 cizinců (Němců z NDR). Výběrčí službu zajišťovala paní Jana Skalická.
Tohle je hezký archivní doklad o tom, že jsme ve Smržovicích byli na 3. Expedici. Samozřejmě by mohli napsat, že "ve Smržovicích strávil část prázdnin kolektiv příštích nositelů Nobelových cen a účastníci již tradičně vystoupili na Napoleona", ale aspoň tam kronikář zmínil ty Germány.