28. 10. 2011

Pancíř

Státní svátek 28.10. jsme oslavili na Šumavě ve složení Bára, Kristýna, Zuzka, Lída, Anka, Majda, Lucka, Jana, Kačka a Vašík (proto pro cimplichy to měkké i v minulém čase).
Ze Špičáckého sedla jsme se vydali na Pancíř. Byla krásná inverze, ale na Pancíř padl mrak a tak jsme se škrabali do kopce v hnusné mlze. Vašík, Anka a Majda pod Janiným dozorem stavěli v lese domečky, Kristýna s Bárou se honily za keškou a na vrchol usilovně  vystupovalo houževnaté družstvo ve složení Kačka, Zuzka a Lucka s Lídou. Sotva jsme se na vrcholku nasvačily, našly poslední část kešky a sestoupily kus dolů, vysvitlo slunce.
Obědvali jsme v hospodě v sedle.
Vloni při naší návštěvě se tam Majdě zasekl zámek na záchodě. Letos se stejná nehoda stala jedné staré paní. To nemůže být náhoda.
Odpoledne jsme si užívali ještě sluníčka na skalnaté vyhlídce Liebeshöhe u Hojsovky.
Vrcholové družstvo stoupá a hádá zvířata


Lanovka na Pancíř

Vrcholové foto

Svačina na Panciři

Panciřský kocour


U kešky
Hřeben Můstku a Prenetu od kostela v Hojsovce

Liebeshöhe
 

9. 10. 2011

Berlín - výlet za Dámou s hranostajem

Dáma s hranostajem II.
Dáma drží v náručí zvířátko, které (zvláště v bílé barvě) bylo v období renesance bráno jako symbol cudnosti a čistoty a odkazovalo tak na nezkaženost portrétované dámy.
Podle názvu obrazu by se mělo jednat o hranostaje, dle zoologů se ale spíše jedná o albinistickou fretku. Hranostaj je totiž výrazně menší, je těžko ochočitelný a plachý (a byl by tedy nevhodnou předlohou pro pomalu a důkladně pracujícího Leonarda), navíc bílý je pouze v zimě a ve státech jižní Evropy většinou ani tehdy ne.
Označení zvířátka jako „hranostaj“ mohlo vzniknout i jako narážka na dívčino příjmení. „Gallé“, které je zkrácenou formou jména Gallerani, je totiž také řecké označení hranostaje.
Tolik teorie.
Do Berlína jsme vyrazili v sobotu ráno ve složení Botas, Jana, Marek, Lída. Nejméně na hranice se ženská část posádky vzpamatovávala z toho, že s sebou nemáme pastelky, CD s pohádkama, velkou svačinu a hlavně děti. Cesta trvá cca 4,5 hodiny. Největší skvosty na trase jsou obce Pšov a Sýrovice. Nejnudnější cesta je za Drážďanama - až do Berlína jenom borový les.
Ubytování jsme měli v hotelu Motel One hned u hlavního nádraží. Prohlásili jsme se za skupinu a pořídili si celodenní skupinovou jízdenku na městskou dopravu. Natěšeně jsme dorazili na Muzejní ostrov (Museuminsel) k Bode Museu, že jako na tu výstavu. Nikde ani noha - pořadatelé nám vysvětlili, že pro dnešek je výstava vyprodaná - ať to zkusíme večer na večerní prohlídu, nebo druhý den ráno. Jako náhradní program jsme zvolili egyptskou expozici s královnou Nefertiti v Novém muzeu. Botas mumie zavrhl a užil si Berlín po svém včetně předstírání zájmu o koupi luxusního vozu Citroën  ve firemní prodejně. Zbytek výpravy se popasoval nejen s mumiemi (žádné tam nejsou), ale i s archeologickými nálezy z celé Evropy. Prošli jsme pak hlavní tepnu Unter den Linden, dali si kafe v kavárně televize ZDF a přes Braniborskou bránu došli k Reichstagu. Ten je kromě jiného pozoruhodný tím, že se před ním nesmí grilovat, jak nás důrazně upozornila tabulka.
Jako další cíl byl vybrán pamětní kostel Viléma I. v Západním Berlíně, který je ponechán ve stavu po bombardování jako memento války. Věděli jsme, že je u stanice S-Bahnu ZOO. Všechny jsem iniciativně donutila vystoupit na stanici Tiergarten - zološka jako zološka. No nemohli jsme ho tam najít. Ten kostel. Ale nemohli jsme ho najít ani v okolí stanice ZOO. Všude samé mrakodrapy. Až po delší době nám došlo, že jeden z těch mrakodrapů je vlastně lešení kolem kostela, a že se dovnitř nedostaneme. Aspoň jsme byli na té stanici jako My děti ze stanice ZOO.
Večer jsme strávili couráním po Alexanderplatzu - dostat se na věž je skoro nemožné - vydávají se časované vstupenky a čeká se několik hodin - a po Nikolaiviertel. Tam jsme se i navečeřeli. Jana měla lososa, Marek bramboračku s celým opečeným buřtem a salát, Botas kuličky z mletého masa s bramborem. Všechno dobrý. Ale nedávejte si nikdo nikdy Herink Bismarck. Jsou to opečené mastné horké brambory a k tomu studená ryba v remuládě.
Ráno jsme v bojovném duchu vyrazili do fronty na lístky na výstavu. Marek s Botasem statečně stáli 1,5 hodiny před pokladnou. Jana a já jsme zašli na Wiededamský most, kde žebrávala slečna Andachová s Kuličkou (Erich Kästner, Kulička a Toník), a pak ke kostelům u Unter den Linden. Nejhezčí jsou na Gerndarmermarktu. Naše vstupenky měly nakonec pořadová čísla 80 - 84. Na výstavu se pouštělo po malých skupinkách, nesměla být ani kabelka větších rozměrů. Renesanční portréty dobrý, ale výborné je i celé muzeum - evropské umění od románského po barokní. Po dvou hodinách byl člověk úplně vyřízenej.
Obědvali jsme v bufetech na hlavním nádraží. Tam dostanete úplně všechno - i gyros i sendvič Bismarck. A pak už jen domů, do Čech...
Takovýhle výlety by měly bejt každej měsíc. Zasloužíme si to!!!
Nejlepší krám s medvědy v Nikolaiviertel
Marek pod věží

Po setkání s UMĚNÍM
Botas a Reichstag
Jana a pan Humbolt
V nejvyšším patře hlavního nádraží

Hodiny na Alexanderplatzu