Čarodějnice 2025

Letošní čarodějnice byly bezdětné, ale zato se psem! Sešli jsme se u fary v Ledcích - domácí a pes Bára, Marek, Lída a Lucka, Jana a Kačka, Makrela a Míla, Bára a Marek a Zuzka, Deny. Marek T. jenom vysadil Báru a Zuzku a jel si užít Centrum stavitelského dědictví v Plasích. Čekali jsem na Denyho, který kvůli výstavbě silnic u Rokycan musel projet nějakou dlouho objížďku. Ale to nevadilo, protože jsme aspoň pohovořili s Martinem, který pak nešel na výlet, ale zůstal hlídat dům. A v horkém dni bylo pod kaštany pěkně. Botas poslal zdravici, že je nastydlý a máme mu položit na rov snítku jabloňových květů. Výpravu vedli na střídačku Deny a Jana. Deny měl i vytištěnou mapu a buzolu! Míla testoval nový dalekohled. Nejlepší byl výstavní krkavec, kterého jsme dobře viděli i bez dalekohledu. Cestou ke smírčímu kříži U trubáka jsme nepotkali živou duši a pak vlastně skoro taky ne. Bylo hezké mít lesy sami pro sebe! Mmch k Trubákovi (strašidlu): V den, kdy zemřel následkem střely vypálené podváděným žilovským sedlákem, objevuje se trubač, čili trubák na místě svého skonu, u cesty z Žilova do Příšova (je to kousek od Plzně, směrem severozápadním). Záletný vojenský hudebník neměl smrt lehkou, postřelen byl z okna místní hospody, kůň ho donesl až na místo, na němž je dodnes k nalezení kříž, kde se dnes říká U trubáka, a na němž smrtelně zraněného muže roztrhali ovčáčtí psi. Jak už bylo připomenuto, straší jeden den v roce, místo ale z bubákologického hlediska opuštěné nebývá, tu a tam se tu objevují podivná světýlka, zvaná podle místa žilovská. Hlavní cíl - nejlepší sopku okresu Plzeň-sever Příšovskou homolku - jsme nakonec našli spíš náhodou. Přes vesnici Příšov nás Jana dovedla na Posvátnici - návrší s litinovým křížem. Je to ukryté v malinovoostružinovém houští. Dost jsme se podrápali. Místní tam prý z pověrčivosti nechodí, neb tam řádí "zlé síly". No nevím, keška tam aspoň byla. Mmch k Posvátnici: Kříž stojí jihozápadně od Ledců v lese na vrchu Posvátnice. Křiž je v mapách poprvé zakreslen již v 18. století, šlo ale o předchozí, patrně dřevěný. Současný kříž nechal postavit ledecký starosta František Brandtner v roce 1867. Připomíná rakousko-pruskou válku. Podle pověsti zde stavěli kostel, ale materiál byl vždy přes noc záhadně přenesen na místo současného ledeckého kostela. Tak zde byl postaven alespoň kříž. Přes pole kolem včelích úlů (včely byly mnohem klidnější než ty na podzim u Janovic) jsme došli k ledeckému rybníku. Smočily jsme si nohy a pak už to byl k autům jenom kousek. Hezkých 11 km. Přesunuli jsme se na zahradu do Třemošné, kde se k nám připojili ještě Vašík, Anka a Majda a Adam. A dorazil i Marek z Plas. Zlatý hřeb odpoledne bylo Bářino těsto na vafle a dva vaflovače, což v kombinaci s marmeládou a pravou šlehačkou uspokojilo všechny chuťové pohárky. Ono tedy těch zlatých hřebů bylo víc: - různé písně, bazar oblečení, historky ze zákulisí maturit, ale hlavně Deny, který se občas k někomu přitočil a zašeptal: Nechceš koťátko?

Tomandl 2025

Tradiční akce pololetních prázdnin. Už bez dětí. V sobotu 1. února. Navíc zaúřadovala chřipka, takže nahlášený počet účastníků se smrskl na Janu B., Báru a Lídu s Markem. Ještě že nebyl sníh na běžky, protože zrovna letos se na běžkování moc necítíme. Jana vymyslela krásnou procházku z Hojsovky přes Jižní Stráň do Zelené Lhoty. U nádraží v Zelené Lhotě na nás čekalo Bářino auto. Ještě že si Bára vzpomněla, že s sebou nemá klíče od onoho auta jen kousek za Hojsovkou! Takže jsme se pro ně vraceli jen kousek a ještě jsme si stihli koupit v krámku hořické trubičky, abych je mohla celou cestu nést! Počasí bylo luxusní, výhledy taky. Ze Zelené Lhoty jsme ještě zajeli do Hamrů ke Kollerovu kostelu (kostel Panny Marie Bolestné), kde jsou zastavení Bolestí Panny Marie od keramika Gustava Fifky a pietně upravený zaniklý hřbitov. Cestou zpět nás v Zelené Lhotě zatáhly masopustní maškary. Marek je ze zadního sedadla auta vyplatil. Nabízený alkohol odmítl s tím, že řídí, což mu maškary úplně nevěřily. Řídila Bára... Dobrý výlet to byl. Tečku za ním udělaly dvě švarné policajtky, které nás zastavily v Janovicích nad Úhlavou, aby Markovi oznámili, že auto nemá od listopadu technickou. Vypsaly bloček na 200 Kč a radostně zapluly k benzínce na kafe. Marek se trochu rosil, ale během pondělka dokázal technickou obnovit. V Rybnici dělají zázraky na počkání, kdybyste to někdo potřeboval.

Přednáška o Zambii

Marek a Jana měli první společnou cestovatelskou přednášku o Zambii na faře v Dolní Bělé pro komunitní centrum V DOBĚ. Fara nemá sál, ale "přednáškovou chodbu" ve tvaru L. Účast přehojná, diváci spokojení a přednášející taky.

Silvestr 2024

Silvestr proběhl v Ledcích a byl úplně bez dětí, což se naposled přihodilo v roce 1997. Místo nich se s námi družila pes Bára a taky se chtěla zúčastnit ta černá kočka, co nesmí do patra. Bylo nás 11 (Fojtíčkovi, Teskovi, Novotných, Botasi, Chuchlíkovi a Jana). Bylo nádherné počasí, takže jsme odpoledne vyrazili vyvenčit Báru pod Krkavec na pískový kopec a k Farmparku.

Neoficiální soutěž ve sběru psích exkrementů na podrážky vyhrál Marek T. se dvěma zásahy, já se umístila na druhém místě. Až na tyto drobné nedostatky je okolí Ledec půvabné a vyhlídka z pískového kopce dokonalá! Po návratu z procházky jsme už jenom konzumovali. Kromě stálic silvestrovské tabule (salát z mořských potvor, Janina pomazánka) se podával Janin čínský zelný salát, Botasův salát, větrníky, domácí jablečný mošt a hlavně čokoládové košíčky plněné čokoládovou pěnou a višní v rumu a ještě s čokoládovou lžičkou od Makrely. Od příště musíme do archivu fotit i jídlo, protože takhle popsané to nestojí za nic. Kromě konzumace, debat, pokusů o hraní 3D Ubonga a hraní na kytaru proběhl také živý telefonát na Maledivy s Kristýnou, která je cestě kolem velkého kusu světa, a také několik přednášek o zásadách výchovy koček.

Punding 2024

Punding se uskutečnil 7. září. Bylo opravdu horko - poslední horké dny letošního léta. Sešli jsme se na zámku v Týnci u Klatov.

Je už čtyři měsíce přístupný. Manželé Pelánek Lazarowitz a Jirmusová Lazarowitz ho koupili v roce 1999, opravili ho a stále opravují.

Dovnitř umístili obrovskou sbírku umění Josefa Váchala a nechali stropy vyzdobit od současných umělců. Jeden ze stropů je pojednán tak, aby připomínal kapli sv. Jana Nepomuckého, která stojí zřícená nedaleko Týnce.

Část pokojů je ve stavu hotelovém, jako byla za vlastníka Polívky ve 30. letech 20. stol. V roce 2021, když jsme šli kolem, vypadal zámek pořád jako ruina. Výsledek skvost. Provázela nás paní majitelka. Stav v roce 2021:

Na vstupném nejvíc ušetřil Botas, kterému jsme kromě jeho tří dětí nechali připsat Maňasovic Tondu, a on získal zvýhodněnou rodinnou vstupenku (pro neúplné rodiny) za 270,- Kč pro všechny. Dospělý bezdětný platí 250,-. Jana B. odjela do Plzně pro Kačku, Jirku, Vašíka a Adama. Ma a Tonda se vydali někam sami. 

My ostatní jsme se odebrali napřed na hřbitov v Týnci kvůli pamětní desce Haise Týneckého, hrobu Vilmy Vrbové Kotrbové a hlavně hrobce Kolowratů, kde je pohřbený mj. automobilový závodník Saša Kolowrat. Hrobka samozřejmě byla zavřená.

Deny vymyslel cestu polními cestami na Klenovou a zpět.

Místa se tam jmenují dobře.

Bylo strašlivé horko, ale na Klenové naštěstí přímo na hradě funguje hospoda s pivem, kafem, dorty, zmrzlinovými poháry a smažákem.

Uměnímilovná skupina A (Tómy, Marek a Bára, Deny) si zakoupila ještě lístky na prohlídku galerie a hradu Klenová, skupina B (Martin a Kryštof, Makrela a Míla,Botas s dcerami) šla rovnou zpět k autům do Týnce. 

 

Cestou byli přepadeni zuřivými včelami. Nejvíc žihadel dostal Míla, něco slízly i holky Botkovic. Byli tak hodní, že nám poslali varovnou SMS, takže jsme s Denym a Bárou později obcházeli inkriminované úly velkým obloukem lesem a na radu včelaře Marka měli vypnuté mobilní telefony. Markové šli víceméně kolem úlů, ale včely jim naštěstí nic neudělaly.

Hrad Klenová je super na prolejzání, v jeho místnostech jsou různé instalace. Nejlepší asi byly dětské kresby ze soutěže ZUŠ. V zámku je momentálně celkem nudná výstava. Paní nám pak mimo čas komentované prohlídky odemkla ještě zámecké pokoje s obřadní síní a hracími strojky. V jedné místnosti jsou i obrazy od Vilmy Vrbové Kotrbové včetně jejích portrétů dětí, které se tváří všechny velmi zkroušeně. Bohužel jak nebyla prohlídka komentovaná, tak jsme se nedozvěděli, jestli průvodkyně říká, že je to proto, že je Vilma před portrétováním mlátila. Což je fáma, kterou tam údajně průvodci šíří. Protože jsme měli lístky i do barokní sýpky, navštívili jsme tam výstavu maďarských umělců "Bahno a v Bahně". Nasmáli jsme se, ale vlastně je to spíš k pláči. Větší část výstavy byla videa, jak lidé pomazaní bahnem chodí nahatí maďarskýma bažinama, natřásají se jako slepice před snůškou a půjčují si gumové pantofle.

Býk od Vincence Vinglera z roku 1977 venku před sýpkou je lepší.

Sjeli jsme se všichni ve Smržovicích. Hanka B. přijela rovnou z doktorské konference. Jana F. přijela vlakem a s vítací skupinou si ještě prohlédli viadukt.

Paní otevřela kiosek, takže bylo dost piva, kafe i kofoly. A směli jsme si brát dříví z kempových hromad. Zrušili jsme výpravu na dříví a už jsme si jenom užívali. Díky vybavené kuchyňce už skoro nemusíme vozit vařiče, teď to vypadá, že můžeme nechávat doma i pily a sekery.

Ve Smržovicích nespali jenom Jana s Vašíkem a Makrela a Míla.

Dobrej Punding to byl! 22 lidí, z toho počtu už asi jenom Baruška je dítě... Pan Fojtíček vždycky vzpomíná, jak při první Expedici se střídal s ostatními rodiči, "aby se něco nestalo". Je hezké, jak s námi jezdí i ti mlaďoši, kteří už jsou ve věku "na hlídání".